Jak se pan Doktor, skrze paní Švábovou do politiky vydal.

Ze stromů nad Horním Boženovem začalo opadávat listí, dny se začínaly povážlivě krátit, blížila se doba, kdy i podzim se svojí barevností, předá vládu kruté a očišťující zimě. Ručičky hodin se posunuly o hodinu zpět a vrátili čas do svého normálu. Lidé v Horním Boženově řešili své každodení radosti i starosti, někteří propadali i podzimním depresím. Nejinak tomu bylo i u pana Doktora, ten stále řešil svůj problém se záchranou domečku, vždyť zkolaudoval teprve před několika lety a teď by se jeho vysněný klid měl proměnit v monotóní drncání pneumatik obrovských nákládních aut přejíždějících přes odvodňovací kanálky nové komunikace. Již jen tato představa ho ponořovala do ještě hlubší deprese, než okolní Horno Boženováky.
Doktor v té době vůbec neměl čas na práci, na stole, pod ním, na skříni i ve skříni, všude se vršila nevyřízená práce. Nadřízení pana Doktora nebyli spokojení s tím, jak Doktor svojí váženou funkci zastává. Podzimní deprese, vidina nákladních aut, projíždějících před zahradním altánkem i nespokojenost vedoucích způsobili, že se pan Doktor nervově složil. Seděl doma u krbu, v ruce zahříval něco místní pálenky, tupě zíral do koutku, v oku měl tik a občas vydal zvuk “haf”. Manželka pana Doktora si s ním nevěděla rady. Vydala se proto pro souseda pana Zdviže, ten snad pomůže.
Pan Zdviž se podrbal na bradce, prohrábl vous a povídá, “Milá, zlatá to je vážný, jako když se zasekne výtah Otis, to je vám taková šlamastyka, že i ten nejotrlejší technik odhazuje šroubovák, brašnu a prchá. To onehdá se mi přihodilo na jednom úřadě podobné nadělení, radši jsme tu budovu nechali strhnout, než opravovat zaseklýho Otise. Nechcete nechat raději pana Doktora utratit, vím, že je to těžké, ale musíte se sama rozhodnout?”. Manželka pana Doktora vytřeštila na souseda oči, potřásla hlavou a řekla “Sousede, to je složitá volba, takhle si vybrat utratit - neutratit, co když zvolím špatně” poté se zamyslela a mumlala “volba-zvolit-volby, volba-zvolit-volby” najednou se jí rozzářili oči, skočila na pana Zdviže, vrazila mu na tvář jednoho brežněva a celá rozradostněná uháněla po silnici domů.
Doma našla pana Doktora, jak se snaží podrbat nohou za uchem, měl smutný pohled, vyplazený jazyk, težký dech a i slova “haf haf”, která ze sebe vydal při spatření ženy byla taková neradostná. Žena jako už poněkolikáté chytila manžela za ruce, podívala se mu do očí a řekla ”Manželi můj jediný, momentálně šílený, mám to” , “haf” řekl pan Doktor, “Vím jak z té šlamastyky ven”, “haf”, “táto, budou VOLBY, víš co to znamená? Kdo vládne, ten rozhoduje, kdo vládne, ten určuje, kudy půjde silnice, kde se bude stavět. Musíme do politiky.” Pan Doktor zvedl hlavu, zavrtěl ‘ocáskem’, olízl si čenich a radostně se rozštěkal.
V dalších dnech se jeho stav neustále zlepšoval a v neděli řekl i slovo “žaloba”, to už všichni okolo věděli, že je vyhráno a Doktor se opět vrátil.Zbývalo jen vyřešit, koho do politiky vyšlou, sám nemohl, Tóma byl už profláklý u místních jako obecní blb, Schupertová dělala mluvči. Potom si Doktor vzpomněl na svá jinošská léta a na paní Švábovou. Paní Švábová byla předsedkyní spráteleného spolku “Nezmokly proti týrákům”. Při procházce se psy se Doktor zastavil v Nezmoklech, ve čtvrti Pádná a při šálku dobré kávy ji přemluvil ke vstupu do politiky. Plán byl jednoduchý, Paní Švábová s Tómou založí buňku bezvýznamné strany, budou kandidovat do Senátu a v případě vítězství zabrání stavbě okolo Doktorova domu. Tak se pan Doktor skrze pani Švábovou do politiky vydal.