Pohádka o tom, jak pan Doktor za blaho obyvatel bojoval

Bylo nebylo, za Jílovským potokem, nevyužívanou starou tratí, na území kam chodila divoká prasátka rýt svými rypáčky, se jeden pan Doktor rozhodl, že si postaví Domeček, co Domeček takové menší sídlo. Místo to bylo pěkné, odlehlé od lidí i od ruchu Teplické ulice, místečko pěkně na Vršku. Jediná nepříjemnost byla trať, po které sem tam prohučel starý rezavý motorák. Čas hrál ovšem na stranu pana Doktora a svítala mu naděje, že  trať se brzy zruší a i ten protivný motorák mu už pod okny drncat nebude.

Jednoho krásného slunečného zímního dne, kdy paprsky prosvětlovaly rampouchy visící z nové střechy, se panu Doktorovi donesla zpráva, že trať skutečně zruší, což by bylo pouze dobře, ale že místo trati se má vybudovat i nová silnice, která by měla ulevit tisícům a tisícům obyčejných lidí, žijících pod Vrškem. Panu Doktorovi se zhroutil celý svět. Přemýšlel jak to zaonačit, aby mu ta silnice nevedla okolo Domečku. Nic ho nenapadalo, když v tom paprsky prohřály led tak dostatečně, až se část odlomila a BÁC panu Doktorovi na hlavu. Pan Doktor zatřepal hlavou, ometl sníh z hustých kadeří, zahleděl se k jihu na to proradné slunce, co způsobilo pád ledu, a najednou zvolal: “Mámo mám to. Zajdu za sousedem, panem Zdvižem, a založíme spolek proti silnici. Vždyť ta silnice ještě nestojí a už jsem z toho málem marod, tady nejde o mě ale o veřejné zdraví” řekl pan Doktor, ukazujíc své ženě pozůstaky ledu na své kštici. 

Jak řekl, tak udělal. Zašli společně se sousedy do krčmy a nad bečkou dobrého piva ukuli plán. “Ne naše zájmy, ale veřejné zdraví musíme prosazovat, pouze tím zaujmeme veřejnost. Musíme je postrašit, vytvořit pořádného bubáka a lidi potom za námi půjdou.”  Vše probíhalo podle plánu, až do té doby, kdy se vše dozvěděl Doktorův vedoucí, pan Pomalý. Doporučil panu Doktorovi, ať se věnuje tomu, za co je placen a boj o vlastní majetek ať nechá jiným. Doktor cítil křivdu, ale co mohl dělat. poslechl. Bylo však potřeba najít nového předsedu spolku. Doktor přemýšlel, kdo by tak mohl být vhodný. nevěděl. Tu jeho žena zvolala :”Táto, vždyť máme ještě souseda na druhé straně dvorku, co ten?”. “Mámo”, řekl Doktor, “vždyť to je takový Tóma Hluchoněmec, člověk pověternej, toho nemůžeme nikam pustit”. “Kdo táto říká, že ho budeme někam pouštět, budeme jen psát a on nám vše podepíše”.

Ale protože už je pozdě milé děti, pokračování toho, jak to pokračovalo s panem Doktorem, Tómou Hluchoněmcem, panem Zdvižem a dalšími, se dozvíte příště. Jestli Vám bude připadat, že se pohádka stála skutečností, tak je to pouze proto, že když hodně chceme, tak i pohádka se může stát realitou.